Historie zubního kartáčku
První dochovaný záznam o tom, že člověk pečoval o své zuby, pochází z doby babylónské a je starý 3500 let. Babylóňané používali k očistě chrupu „žvýkací klacíky.“ Zatím jsou nám známy ze zubní péče nejstarších dob spíše jen hygienické náznaky.
Kolem roku 3500 před Kristem užívali Egypťané párátka a primitivní kartáčky na zuby. K čištění zubů sloužily hlavně dřevěné třísky, na konci roztřepené žvýkáním. Bylo to tehdy běžné i v jiných zemích a můžeme se s tím setkat dokonce i dnes v některých arabských a afrických státech.
Po tisíciletí používaným „zubním klacíkem“ je Meswak – kořen z rostliny, Egypťany nazývaný „strom“, Peršany „Peelu“ a Araby zvaný „Arak“. Meswak má dokonalé leštící a čistící účinky a obsahuje i antibakteriální látky.
Žvýkací klacíky se používaly také v Číně, dokládají to záznamy pocházející z roku 1600 př. n. l. Později, asi kolem roku 1400 n. l., zhotovili Číňané první štětinový zubní kartáček podobný tomu dnešnímu. Držátko bylo kostěné nebo z bambusu a štětiny tvořily chlupy ze šíje sibiřského kance. Tento vynález přivezli do Evropy dobyvatelé nových světů. Zubní kartáček se v Evropě setkal s velkým nezájmem, protože v této době si lidé zuby nečistili. Pouze někteří lidé používali párátka z husích pírek. Z tohoto důvodu měli lidé zanícené dásně a při použití kartáčku docházelo k silnému krvácení dásní. Proto byly štětiny z kance nahrazeny zvířecí srstí nejčastěji koňskou nebo z jezevce pro drahé luxusní kartáčky.
V 18. století vzrostla v Evropě konzumace sladkostí a zubní kaz, který byl léčen jen bolestivým vytržením, se šířil jako mor. Lidé měli z vytržení zubů strach a raději začali dbát o ústní hygienu. Ten, kdo zubní kartáček nevlastnil, byl považován za nemoderního člověka.
První masově vyrobený kartáček produkoval William Addis z Clerkelandu v Anglii. Addisovi nástupci produkovali propracované, ručně vyrobené kartáčky díky levné pracovní síle. Od roku 1840 vyráběly kartáčky převážně ženy ve svých domácnostech. Rukojeti kartáčků byly vyřezány z hýžďových kostí volů a jejich pracovní konce osázeny přírodními štětinami připevněnými ve vyvrtaných dírách tenkým drátkem.
V letech 1937 a 1938 se v laboratořích v USA podařilo pod vedením Wallace H. Carotherse vynalézt nylon. Tento materiál, který se uchytil v mnoha odvětvích, ale proslavil se zejména díky nylonovým punčochovým kalhotám a výrobě zubních kartáčků s nylonovými štětinami.
Nylonový kartáček byl nazýván zázračný kartáček Dr. Westa. Přestože kartáček s nylonovými štětinami byl až do roku 1950 vyráběn z poměrně tvrdých štětin, měl oproti předešlým zubním kartáčkům nesporné výhody. Jednou z hlavních výhod bylo, že se netvořily nežádoucí bakterie mezi štětinami. Avšak štětiny pomalu schly a nedržely více při sobě.
V USA, odkud vynález nylonu pochází, lidé nejevili o očistu chrupu zájem. Až zavedení ústní hygieny jako součást vojenského drilu v americké armádě, přimělo Američany lépe dbát o ústní hygienu.
V roce 1939 byl ve Švýcarsku zhotoven kartáček na elektrický pohon, který prodávali Američané pod názvem Braxodent. Tento kartáček vykonával pohyby jako při ručním čištění – hlavička kartáčku kmitala v jedné rovině dopředu dozadu, čímž bylo dosaženo kvalitnějšího čistícího efektu.
Po několika letech v roce 1987 byl ve Švýcarsku zhotoven elektrokartáček Interpalk. Čistící hlava tohoto kartáčku vypadá podobně jako standardní manuální kartáček, ale každý individuální snopek štětin rotuje v opačném směru něž snopek sousední. Rotační technika tohoto kartáčku se stala základním rysem moderní generace elektrických kartáčků. I dnes existuje velké množství elektrických kartáčků, které jsou podobné tím, že čistící hlava obsahuje sadu rotujících štětin. Štětiny jsou posazeny do kruhového tvaru, který rotuje či osciluje. Výhodou moderní doby je, že existuje velký výběr kartáčků a pomůcek k provádění očisty chrupu. Abychom používali správný typ kartáčku, je dobré navštívit dentální hygienistku, která nás naučí správně pracovat s touto pomůckou.
